 |
|
|
|
|
|
BASSET HOUND
|
| ||
|
|
||||
|
|
Úvod
Chtěla bych Vám představit naši bassetí smečku.Bassety chovám skoro 17 let tj.od roku 1990. Na svého prvního basseta jsem čekala skoro rok. V té době nebylo toto plemeno moc rozšířené. Jestli si vzpomínáte na pohádku Tři oříšky pro Popelku a v ní smečku psů, byli to údajně skoro všichni basseti chovaní v té době v celé Československé republice. Tak jsem ve svých 17-ti letech přivedla domů pejska. Samozřejmě pro rodiče to bylo tajemství. Do teď si vzpomínám, jak vystupuji z autobusu, potkávám mámu, která spráskla ruce a povídá ,,ani nechoď domů, táta tě vyhodí i se psem“. Nevyhodil. Samozřejmě za chvíli nedal na štěně dopustit. Tak k našemu starému jezevčíkovi přibyl můj první basset. Jmenoval se Ares Thalivea a říkali jsme mu Bade. Byl to super pes na kterého nikdy nezapomenu. Věčný tulák, který navštěvoval široké i daleké okolí. S Badem jsem podnikala hodně daleké vycházky. Proběhal za život snad tisíc kilometrů. A do konce života byl ve skvělé kondici. I když ke konci života byl už hluchý, ale to vůbec nevadilo. Byli jsme sehraná dvojka, stačil posunek rukou, či jen pohled. Zemřel ve skoro 14-ti letech na torzi žaludku.. Ještě jsme ho nechali operovat, ale veterináři mu našli při zákroku nádor, který již zoperovat nešel. Dost dlouho jsem se kvůli Badovi trápila. V roce 2002 jsme k Badovi pořídili štěňátko Brutus Moravia Bray. Kterému říkáme NIK. Nika jsme pořídili proto, že někdo řekl, že když se ke starému psu pořídí mladý, tak starý jako by omládne. U nás to tak doopravdy bylo. Bad sice Nika totálně nenáviděl, kdyby mohl, snad by ho i zadávil. Tohle období trvalo rovných šest měsíců., než si spolu začali hrát a Bad přijal Nika, že k nám prostě patří. Od té doby bez sebe neudělali krok. Když přešel Bad Duhový most, vypadalo to, že Nik se uteskní. Tak začalo pátrání po novém přírůstku do rodiny. A do týdne k nám putoval Quest Moravia Bray, kterému říkáme Dýne, neboli Drndas. Ale já říkám, že v něm se k nám vrátil starý Bad. Stejné povahové vlastnosti: nesnáší velké psy, rval by se na povel a dům hlídá jako nějaké služební plemeno. I pošťačky si stěžují, že doráží až na schránku, jen se objeví ruka za plotem. Hlídá i v noci, tak neexistuje přijít v noci domů, aby se to odehrálo v tichosti… Za měsíc po příchodu Dýna jsme objevili inzerát v Myslivosti, že se někdo zbavuje ročního pejska. Říkáme, že není normální, aby se někdo zbavil ročního psa, když už si na něj zvykne. Tak jsme se rozjeli. Přivítal nás zubožený bassetí pejsek a ženská, co spolkla minimálně všechnu moudrost světa. Pejsek byl v zuboženém stavu, zavřený v panelákovém bytě v chodbičce. Záda jak luk, zadní nohy sedřené do masa, jak se na super klouzavé dlažbě snažil udržet, aby mu to tolik neklouzalo. Žrát pořádně neuměl, ta ,,paní,, se chlubila , že mu dává žrát pouze večer 2 dcl granulí zalitých vodou. Pít nedostával, údajně mu stačila voda z granulí, ale hlavně po napití by jí na chodbičce naslintal… Byl to prý dárek tchánovi k narozeninám, který tchán omítnul. Ještě musím dodat, že údajně jeho procházky do jednoho roku byly ze třetího patra po schodech pod balkon a zpět. Tak jsme pejska docela draze vykoupili a putoval k nám užívat si života. Tak třetí pes se jmenuje Akim od Modrého potoka. Dělá nám radost a snad všechny neduhy z mládí překonal. Je bezvadně ovladatelný, poslušný a výborný barvář, kterého práce v lese baví. Akimovi s Drndasem říkám zrzaví bratři. Jsou to lovci, co mohou, to sloví… Z jara šest zadávených kačenek, několik holubů, pár morčat…. A tak máme doma dost veselo.
| |||
